Jdi na obsah Jdi na menu
 


Procházka neznámem

7. 12. 2015

     Jednoho blíže neurčeného dne šel jeden neznámý bezejmenný chlapec na procházku po neznámé vesnici, ze které pocházel a ve které nikoho neznal a nikdo neznal jeho. Šel po neznámé pěšince podél nepojmenované řeky. Šel a šel, když najednou před ním vyrostlo husté křoví a nemohl dál pokračovat podél té řeky, a tak se vydal kousek doleva přes krátkou zarostlou louku s pár keříky a došel k zabahněné polní cestě. Nohy mu zapadaly do bahna, ale to ho netrápilo, a pokračoval v cestě do neznáma. Po nějaké době došel k oplocené zahrádkářské kolonii, která vedla podél té samé řeky, ale kvůli plotu nemohl jít dál podél ní. Tyto okolnosti ho donutily jít doleva podél plotu, kde se před ním rozprostíral mírně zamrzlý rybník. Byla zima a sychravo, ale po sněhu nebylo nikde ani stopy.

     Když došel k rybníku, zastavil se a rozhlédl se kolem. A něco ho ohromně zaujalo. Strom. Stál uprostřed zamrzlého rybníka jako král, který dohlíží na dění ve vodě. V duchu se mu honilo hlavou, jak se musí mít krásně, když má rozhled na všechno to nádherné dění kolem. Ten strom ho tak ohromně upoutal, že musel jít blíž. Došel až ke břehu, aby na něj lépe viděl, a zkoumal každý kousek toho stromu. Kmen nebyl vidět, protože se rozprostíral pod vodou, ale nad hladinou vyčnívaly jeho holé větve. Vypadaly jako velká dlaň s nekonečným množstvím prstů. Některé směřovaly k hladině, jiné do širého okolí a další zase vzhůru, jako by se chtěly dostat co nejvýše, třeba až do nebes. Chlapec si říkal, že musí být opravdu báječné mít takový výhled do všech stran.

     Najednou chlapec slyšel hlasy. Nebyly moc zřetelné, ale znělo to, jako kdyby ho někdo zdravil. „Ahoj.“ ozvalo se skoro neslyšně. „Ahoj.“ ozvalo se o něco hlasitěji, ale stále moc potichu na to, aby chlapec rozuměl. „Ahoj.“ zaslechl opět chlapec, a tentokrát už tomu slovu porozuměl, ale vůbec netušil, odkud ten pozdrav pochází. Nikdo na dohled zde nebyl. Ledaže by na něj volal někdo z lesa, kam není pořádně vidět, ale kdo by to mohl být, když tu přeci nikoho nezná a nikdo nezná jeho? „Ahoj!“ ozvalo se již počtvrté a pro tentokrát velmi hlasitě, až se zem zachvěla. Najednou mu to bylo jasné. To na něj mluví ten strom!

     „Konečně jsi mě slyšel, chlapče! Já jsem starý osamělý strom. Říkají mi Solitér a smějí se mi. Budeš se mnou kamarádit?“ Chlapec se rozechvěl a údivem se mu málem podlomila kolena, ale nakonec vydržel stát na nohou. Když rozdýchal to ohromné překvapení, nervózně odpověděl: „Jak je možné, že na mě mluvíš a já ti rozumím?“ „Stromy mají svou vlastní řeč. Ale viděl jsem, jak pečlivě si mě prohlížíš. Když strom vidí upřímný zájem, může se zbavit zábran a promluvit ve své řeči a bytost ji uslyší jako tu svou. Ale je to velmi náročné a může to udělat jen jednou za velmi dlouho dobu, proto si musí dobře promyslet, jestli je to opravdu ta pravá bytost.“ Solitér se na okamžik umlčel a poté pokračoval: „Většinou to bývají ostatní rostliny nebo zvířata, u lidí se to stává velmi zřídka. Většina lidí totiž už dnes nedokáže projevit takový upřímný zájem o přírodu jako v dřívějších dobách. A ty jsi jedna z výjimek. Proto sis zasloužil takovou poctu a promluvil jsem na tebe.“ 

     „To je neuvěřitelné! Cítím se jako ve snu.“ odvětil neznámý bezejmenný chlapec a stále se cítil poněkud vyveden z míry, ale zároveň velmi šťasten. „Proč jsi osamělý a smějí se ti? Vždyť vypadáš jako místní král rybníka a jeho blízkého okolí.“ zeptal se chlapec. Solitér se zamyslel a odpověděl: „Podívej se támhle kousek od břehu. Je tam les plný stromů podobných mně. Všichni žijí celý život pospolu. Ale já se narodil tady, uprostřed rybníka. Ostatní stromy se mi už od dětství smějí, že jsem jiný, protože jsem se nenarodil mezi dalšími stromy. Mám sice všude kolem sebe spoustu vody, díky které mohu žít, je to můj nenahraditelný životodárce a já jsem jí za to velice vděčný, ale voda nemůže být zároveň můj kamarád. A ryb je tu tolik, že si vystačí samy, co by přeci dělaly s nějakým divným stromem.“ Solitér si velmi ulevil tím, že se konečně někomu svěřil. Už si ani nepamatuje, kdy naposledy mluvil s někým, kdo se mu nesmál.

     „To je tak smutný příběh, Solitére. A musím se ti s něčím přiznat. Cítím se podobně jako ty. Jsem sice ještě mladý, ale celý svůj dosavadní život bydlím v této neznámé vesnici a nikoho tu neznám, ani nikdo mě. Sice se mi nikdo nesměje jako tobě, ale jsem úplně neviditelný. Je to vážně únavné a skličující. Nemám se komu svěřit. Ale teď již ano, Solitére. Nikdy jsem si nemyslel, že se opravdu s někým seznámím a už vůbec mě nenapadlo, že to bude strom. Ale vůbec mi to nevadí. Moc rád budu tvůj kamarád a budu s tebou sdílet celičký svět uvnitř mé hlavy. Co na to říkáš, Solitére? Souhlasíš?“ „Chlapče, že se vůbec ptáš, samozřejmě, že ano! Na oplátku budu já s tebou sdílet celičký svět uvnitř mé… hlavu jako ty vlastně nemám. Svět uvnitř mých větví, ano, tak je to správně.“

     Už se začalo stmívat, tak se chlapec se Solitérem rozloučili. Chlapec šel do svého neznámého domova a šel spát. Nemohl dlouho usnout a přemýšlel, co výjimečného se dnes stalo. Už není sám! Přemýšlel o tom tak moc, až nakonec usnul a celou noc se mu zdálo o jejich prazvláštním přátelství. Solitér to měl ten večer velmi podobné jako chlapec. Celý večer přemýšlel nad tím, že konečně promluvil na tu správnou bytost. Už není sám! Už nikdy mu nebude vadit, že se mu ostatní stromy smějí. Má svého jedinečného chlapce!

10984584_10200199496747766_5641850471090559107_o.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář