Jdi na obsah Jdi na menu
 


[5] Strach z vlastního podvědomí

22. 3. 2013

     Bojím se sama sebe. Stále častěji totiž přemýšlím nad svou vlastní smrtí, nebo spíše jen o svých marných pokusech jí docílit. Ne, že bych se chtěla zabít, to ne - ostatně, i kdybych sebevíc chtěla, tak mám natolik silně vyvinutý pud sebezáchovy, že bych toho nejspíše ani schopná nebyla. Ale mé občasné spontánně vznikající představy mě opravdu děsí. Nejčastěji je mívám, když večer nemohu usnout, to totiž mou hlavou většinou probíhají velmi chmurné myšlenky, zvláště pokud se zrovna nacházím v nějaké vypjaté depresivní situaci jako třeba zrovna teď. Čím horší stres právě prožívám, tím horší verze sebezraňování se mi honí hlavou...
     Někdy živě vídám, jak se ostrým nožem řežu na nejrůznějších částech těla a poté si zapálenou svíčkou pálím čerstvě vzniklou ránu, přitom se do mě vlévá pocit příjemného strachu z nepoznaného a zároveň pocit uklidňující úlevy. Tato, či téhle podobné představy se mi opakují často. 
     Bývá to ale i horší. Nedávno jsem například spatřila, jak jsem v koupelně vzteky roztříštila svými pěstmi obrovské nástěnné zrcadlo, jehož střepy krátce poté popadaly do vany jako třpytivý déšť. Horká voda v kombinaci s výrazně parfémovanou pěnou, která se postupně zbarvovala dočervena, stupňovala na maximum mé fyzické utrpení, které plně přebilo mé utrpení psychické a uvolnilo z mého mozku pro mě už tak dlouho potřebné endorfiny. Avšak stále jsem zůstala naživu, i přes ta všechna těžká zranění, co jsem si tím způsobila. Toto byla asi má prozatím nejhorší představa. I když je to občas jako balancování na hraně života a smrti, vždy ve svých vizích přežiji.
     Nejedná se o noční můry, jak se Vám možná může na první pohled zdát. Tyto myšlenky se mi honí hlavou ještě při plné bdělosti, při snaze se dostat do osvobuzující říše snů, ve které nic není nemožné. Nevím, co si o tom všem mám vlastně myslet. Asi to představuje ty nejčerstvější a nejhlubší rány na mé duši. Čím intenzivnější depresí si právě procházím a čím více se prohlubují zranění na mé již dávno zjizvené duši, tím hlubší a vážnější fyzické zranění si způsobuji ve svém ponurém podvědomí. A jakmile se vlivem času některá má rána na duši začne pomaloučku hojit a postupně se přeměňovat na "pouhou" jizvu, začíná se mírnit i mé tělesné poškozování.
     Nebo mi to snad věští mou blízkou budoucnost? Předurčuje mi to, jak na tom psychicky budu, až moje momentální deprese vygraduje do nejvyššího možného stupně? Pokud mají tyto představy opravdu spojitost s mou psychikou, s mou aktuální situací a náladou, což nejspíše mají, potom se velmi děsím dne, kdy své špatné zacházení se svým tělem v mých představách nepřežiji... Co by pak nastalo v mém reálném životě? Psychicky bych se zhroutila? Zbláznila bych se? Nebo bych snad opravdu začala přemýšlet nad sebevraždou? Nebo by to snad znamenalo, že "zabiji" svou depresi (nebo jejího původce) až v jejím zárodku, od základu změním svou osobnost, budu šťastnější a zlepším své emocionální schopnosti? Kdo ví... 
     Upřímně, opravdu pevně doufám v tu druhou možnost. Teď mi však nezbývá nic jiného, než jen bezmocně čekat na to, jestli tyto skličující představy budou dál pokračovat v mém trýznění, či se v tom horším případě začnou ještě více stupňovat a mé obavy se naplní... Anebo se přinejlepším, právě naopak, bez jakéhokoliv upozornění či vysvětlení zničehonic navždy vytratí z mé momentálně poněkud nejasné mysli...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář