Jdi na obsah Jdi na menu
 


[3] Místo, kde má fantazie nachází svobodu

16. 3. 2013

     Hřbitov. Pro někoho místo, kam zajde maximálně jednou ročně, v listopadu, během dušiček. Jindy si na své dávno zemřelé blízké většina dnešních lidí ani nevzpomene. Je to docela smutné, ale bohužel je to tak. A pro mě? Hřbitov je pro mě místem, kam chodím, když nevím jak dál a potřebuji naleznout odpovědi na své otázky nebo alespoň na chvíli zapomenout na své starosti. Je to místo, kde je moje fantazie svobodnější a bohatší než kdekoliv jinde. 
     Mám svůj oblíbený, náš místní, židovský hřbitov. Téměř zchátralý, zbyl v něm už jen památník židovským obětem a pár posledních poničených náhrobních kamenů, které ustály devastaci během druhé světové války i během období krátce po ní a i přes nápor času tam vydržely dodnes. Ty, které devastaci podlehly, byly ve většině případů kdysi použity na dláždění. Jak nelidské. Téměř zavrženíhodné, ostatně jako všechno to zvěrstvo, co se událo během holocaustu. 
     Pokaždé, když mám náladu nanejvýš na to, si zalézt do tmavé kobky, kde se schovám před celým světem a všemi problémy, jdu na svůj oblíbený hřbitov, tam si lehnu do trávy k některému z náhrobků a přemýšlím o tom, jak asi krutý osud ten nebožtík ležící pár stop pode mnou měl. Postupně vymýšlím celý jeho život. A čím víc nad tím přemýšlím, tím více si uvědomuji, že mnoho lidí má závažnější problémy, než které řeším já. Mé "problémy" se problémy ani nazývat nedají, vždyť jsou to vlastně úplné hlouposti. Alespoň v porovnání s mými scénáři tehdejšího života těchto židovských obětí. Některé rodiny se třeba musely rozutéct po světě a už nikdy se znovu neshledaly. Netušily, kde mají všechny své blízké a mohly jen doufat, že se někdy ještě sejdou. Všichni, zdrávi a naživu. Přeživší mohli jen tápat, zdali je někdo z jejich příbuzných ještě naživu, nebo právě naopak, jestli už mají krutou smrt za sebou. A co teprve se pokusit vžít do situace těch, kteří skončili v koncentračním táboře a tam po pár měsících utrpení zemřeli bez jakéhokoli soucitu. Jak děsivá představa. Vlastně ne, tohle si nikdo ani představit nedokáže, pokud si tím sám neprošel. A pokud si myslí, že to dokáže, stejně je na omylu.
     Takovéhle chmurné smýšlení mi vždy pomůže postavit se na nohy a říct si: "Vždyť se přece nic tak hrozného neděje. Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř." 
     Netuším, jak bych skončila, kdybych neměla žádné takové místo, kde si dokážu své problémy uvést na lehčí váhu a tolik se jimi netrápit nebo dokonce dospět k jejich řešení. Už bych tu asi dávno nebyla, zbláznila bych se a psychicky se zhroutila. A že k tomu občas nemívám daleko. Ale tohle mě vždy dokáže postavit zpět na nohy a můžu dál přežívat v tomto světě plném falešnosti a sobectví.
     Děsím se dne, kdy už mi ani mé oblíbené místo nepomůže. Spoléhat se na to, že by mi v takové chvíli snad pomohl někdo druhý, je naprostá pošetilost. V dnešním světě se můžeme spoléhat jen sami na sebe. Bohužel někdy ani to ne. 
     Občas totiž věříme svým vlastním snům a lžím, které se však nikdy nemohou splnit (a to občas mívá za následek časté útěky z reality a skrývání se před ní, z čehož může vyplynout neschopnost člověka myslet realisticky a řešit reálné problémy), pokud opravdu nechceme a nemáme dostatek sebedůvěry a cílevědomosti k jejich realizaci. Až jednou budeme na vrcholu, budeme na sebe hrdí a s úsměvem na tváři budeme vzpomínat na ty časy, kdy jsme každou hloupost považovali za obrovský problém. Stačí se této domněnky zbavit, nebrat každou malichernost na velkou váhu a hned se žije snadněji. Jen musíme překonat klikatou cestu plnou překážek v nejrůznějších a nejhorších podobách, co si vůbec dokážeme představit - překonat tuto cestu ale pro mnohé bývá dost těžké, někomu se to může zdát až nemožné. Zvládne to každý, jen si musí věřit. Vytyčme si tedy svůj vysněný cíl a následujme ho za každou cenu - ono se nám to vyplatí! :)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář