Jdi na obsah Jdi na menu
 


[1] PRVNÍ POKUS

16. 3. 2013

Pro začátek jedno velké poděkování:
     Nebýt jeho, nikdy bych se k tomuhle asi nedostala. Nikdy bych nepoznala, jak zvláštní a přitom krásný pocit to je. Vkládat svoje myšlenky do slov... do textů... do poezie. Za seznámení s tímto krásným světem plným slov a neurčitých myšlenek, ze kterých ne každý dokáže vyčíst, co jimi básník chtěl říci (někdy to bývá účel, psát neurčitě, tajemně... nabývá to pak takového toho krásného magického kouzla), děkuji JEMU. Pokud to čte, tak si myslím, že ví, že mluvím zrovna k němu. Čtení jeho tvorby ve mně vzbudilo inspiraci a nový smysl života. Uvědomila jsem si plno důlěžitých faktů. Teď se je ale ještě nějak musím pokusit aplikovat do svých činů.
DĚKUJI!

Co bych řekla k psaní z psychologického hlediska?
     Léčí to téměř tak, jako když se někomu svěříte, avšak má to jednu obrovskou výhodu: Literatura nešíří důvěrná slova dál, pokud si to sama nepřeji, nepřekrucuje si je k obrazu svému a neklame ostatní. Můžu jí věřit. Ne jako těm prachšpinavým, falešným a povrchním stvořením, kteří si říkají lidé. Tím samozřejmě neříkám, že každý je takový - to by také byl dosti povrchní názor. A protiřečit si nechci, i když tomu se stejně občas nevyhnu. Ale spousta lidí taková dnes bohužel je...

Uvedu příklad:
     Svěříte se člověku, kterému, jak si myslíte, můžete věřit. Je to Váš opravdu dobrý a dlouholetý přítel, kterému jste vždycky důvěřovali. Nikdy jste se v něm nezklamali. Ale najednou Vás nečekaně těžce zklamal... Ano, i takový člověk Vás může zradit, i když si to nedokážete připustit a na první pohled se to nemusí zdát. Samozřejmě, že chybovat je lidské, ale odpouštět je božské - avšak všechno se bohužel odpouštět nedá... Nikdo z nás přeci není Bůh, že? Patřičně se omluvit a napravit či alespoň přiznat chybu už každý nedokáže. Važme si těch, kteří to dokáží! A že takových po světě chodí jen opravdu prachmálo. Ale zklamat dokáže každý, opravdu každý. BEZ VÝJIMKY. Dokonce i již dřívě zmíněný dobrý dlouholetý přítel.

Vezměme to teď z druhé strany:
     Člověk, kterého znáte sotva pár dní, to s Vámi třeba myslí dobře a opravdu Vás NIKDY nezklame. Můžete se mu svěřit s čímkoliv a víte, že se to nikdo další nedozví. Jenže - za nějaký čas se z něj může stát Váš opravdu dobrý přítel, čímž se vracíme zase k předešlému odstavci - ano, opět píšu o tom samém, i on Vás může zradit... A třeba narazíte zase na někoho nového, kdo to s Vámi opět může myslet dobře. A jde to takhle stále dokola, je to jako začarovaný kruh. Ale buďte trpěliví, třeba jednou narazíte na svou spřízněnou duši, která při Vás bude stát za každých okolností a stejně tak Vy při ní. Kdo ví...

Co z toho vyplývá..?
     Co se týče důvěry - na čase opravdu nezáleží. Tedy... jak se to vezme, z určitého hlediska na něm záleží, protože někteří lidé se časem mění, a tak se z dlouholetého velmi dobrého přítele může stát člověk, co Vás ošklivě zklame. Stejně tak z člověka, který Vás někdy v minulosti opravdu zklamal, dnes může být někdo, na koho nedáte dopustit (ano, vím - opakuji se, moje chyba). Takže vlastně nemohu s určitostí říci, zda na čase záleží nebo ne - je všeobecně známo, že čas je relativní... Ale to už bych odbíhala od tématu.

Proto:
     Nesuďte lidi podle obalu - povrchnosti je již na světě dost. Nejdříve člověka poznejte (každého poznáte za jinak dlouhou dobu - někoho třeba znáte týden a připadá Vám, jako byste se znali roky - a někoho, koho znáte již z útlého dětství, téměř vůbec neznáte a nevíte, co od něj očekávat - anebo si jen myslíte, že ho znáte opravdu velmi dobře, ale ve výsledku je realita úplně jiná) a zjistíte sami, jestli je opravdu takový, jaký se na první pohled zdá...

Na závěr:
     Nevím, jestli je to správné a rozumné rozhodnutí. Ale asi budu své nejtajnější myšlenky, trápení a přání svěřovat jen a pouze poezii a jiné literatuře. Nikdo se nic nedozví a i přesto se mé duši uleví, stejně jako bych se někomu svěřila. Nikomu nemůžu důvěřovat natolik, jako právě své poezii a textům. Můžu si být jistá, že pokud to sama chtít nebudu, nepošle mé starosti dál do okolí.

Teď už tedy opravdu na závěr:
     Opravdu jsem nečekala, že něco takového sepíšu. Sama, během chvilky. Bez něčí pomoci. Tedy... ne tak úplně, možná jsem se nechala inspirovat něčími názory, se kterými však souhlasím. Pouze zapisuji své myšlenky. Na začátku jsem netušila, o čem budu psát. A vidíte? Napsala jsem nespočet slov. Je úžasné, jak je mysl bohatá. Každý by to měl někdy zkusit. Fantazie člověka je opravdu nekonečná. A každý by si měl najít způsob, jak svou fantazii ještě více rozvíjet a zdokonalovat. Já už ho možná našla. Ale nebudu dělat ukvapené závěry, můžu se mýlit. Kdyby si každý našel svůj způsob, jenž mu vyhovuje, jak svou fantazii rozvíjet, svět by byl krásný a rozmanitý... Nevládl by již ten dnešní zajetý stereotyp, který nám velí žít normální život, ve kterém záleží pouze na tom, jestli se narodíte do rodiny s dobrým jménem a jestli jste dostatečně arogantní a sobečtí, abyste to někam dotáhli. Ale co je vlastně normální? To už je ale zase jiná otázka...
     Pro dnešek už opravdu končím. Pokud jste se dostali až na konec mého textu, tak mě to velmi potěší. Ne každý člověk totiž dokáže udržet pozornost až do konce - a já si vážím toho, že aspoň někdo daroval trochu svého času pro přečtení tohoto, dá se říct nesmyslného textu plného skrytých myšlenek, o kterých nikdo nemá ani tušení. A... GRATULUJI! Nepatříte mezi ty lidi, kteří si řeknou: "To je moc dlouhý, to číst nebudu." Ale patříte mezi lidi, kteří dotáhnou rozdělanou věc až do konce. A možná také ne - jak jsem napsala už dříve, nesuďte nic na první pohled. Nic nemusí být takové, jaké se to na první pohled může jevit. Třeba ani tento text. Co když celou dobu píšu o něčem úplně jiném, ale skrývám to pod maskou metafor a jiných přirovnání? Toto rozhodnutí už ale nechám na Vás. Právě v tomhle je literatura tak krásná - každý si ji převezme dle obrazu svého...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář